Naruto s Itachim se přesunuli zpátky k jejich sídlu (nebo taky hnízdečku=)).
"Jak vůbec reagovala Tsunade?" zeptal se Itachi a posadil se k stolu.
"Pamatuješ si, jak na tebe tehdy v tom hotelu vyjel Sasuke?"
Itachi kývl.
"Víš čekal jsem, že mi zláme všechny kosti v těle, ale ona řekla jen: Jistě Naruto, odpočiň si. Příroda ti prospěje a až se bude cítit na další misi, tak tady někdo potřebuje vyplít zahrádku."
"A to je dobře, ne?"
"Nevolal jsi teďka poslední dobou někomu?"
"Možná!"
"Itachi!"
"No fajn, volal jsem tomu doktorovi, že jsi na tom… no že nejseš pořád schopný vykonávat mise, aby to řekl Tsunade a nevynechal žádné hrozivé detaily o následcích."
"Takže to ví?"
"Jo."
"Nemusí o tom vědět celá vesnice."
"Ví to jen Tsunade, ten doktor a to je vše."
"Tsunade je ženská a ty jsou děsný drbny. Ožere se, někomu to vyklopí a za chvíli to budou vědět všichni, včetně Sakury."
"Ale splnilo to účel, věděl jsem, že by z tebou vyběhla, takhle to vzala v pohodě."
"Jo, ale nezapomněla opomenout, že za čtyři měsíce jsou zkoušky jouninů."
"Tak bude muset ještě počkat."
"Víš, práce mi možná trochu pomůže."
"Ne, že bych o tom pochyboval, ale… co když na nějaké misi, může se stát cokoliv."
"Vím kam míříš, ale to není žádná velká překážka." Kdokoliv, kdykoliv se ho mohl náhodou dotknout, ale Naruto věřil, že to bude všechno v pořádku.
"Uvidíme," řekl. "Máš hlad?" dodal a vstal. Naruto kývl.
Byla hluboká noc, když Itachiho probudili divné zvuky. Znělo to jako pláč, ale vzdálený.
Itachi se posadil a podíval vedle sebe. Naruto tam nebyl.
Jelikož v okolí několika kilometrů byl jen on a Naruto, došlo komu ten pláč patří. Vydal se ho hledat. Našel ho v koupelně. Seděl v rohu, skrčený a rukama si objímal kolena. I když měl hlavu skloněnou, bylo poznat, že on je zdrojem vzlyků.
"Naruto?"
Naruto zvedl hlavu. Když uviděl Itachiho, začal si otírat slzy.
"Co se stalo?" zeptal se a posadil se vedle Naruta.
"Já…" začal, ale nedokončil. Styděl se za sebe.
"Řekni mi to," pobídl ho a pak uviděl ampulku s prášky. Zvedl ji. Bylo pořád plná, i když ji Naruto dostal před týdnem.
"Co jsme přijeli zpátky, jsem si žádný nevzal," hlesl Naruto. "Nechci."
"Ale…"
"Ty prášky mi možná dají chvilku klidu, ale rány nevyhojí. Nemůžu je brát pořád. Musím se tomu postavit."
"Proč jsi mi to neřekl? Víš, že jsem řekl jedině spolu."
"Já jsem… nemohl, styděl jsem se. Vím, že mi chceš pomoct, ale na něco jsi i ty krátký."
"Je to takhle celý týden?"
Naruto kývl.
"Mám sny, noční můry, ale… dá se to."
"Nemusíš si přede mnou hrát na hrdinu. Vím, že tě to pořád bolí. Ale časem to bude lepší, slibuju, jenom se nesmíš bát to někomu říct."
"Někomu?" řekl a mírně se pousmál.
"Mě! Je to hlavně moje vinna a neříkej, že ne. Je! Chci ti pomoct, jak nejvíc budu moct. Na něco jsem opravdu krátký, ale… nemůžeš čekat, že tu budu jen sedět a dívat se jak trpíš."
Naruto se zadíval do země. Co ho to napadlo? Takhle machrovat!
Najednou cítil, jak se kolem něj omotávají Itachiho ruce. Nechal se obejmout a přitiskl se k němu.
"Spolu?!" řekl Itachi.
"Spolu," kývl Naruto.
Když se Naruto probudil, ležel znovu v posteli. Itachi tam nebyl, ale než se po něm stačil shánět, vešel do dveří i s tácem jídla.
"Snídaně," řekl a položil tác, Narutovi do klína.
"Teda, díky," řekl Naruto a vrhl se na jídlo.
"Jsem rád, že ti chutná," usmál se Itachi.
"Je to skvělý," zamumlal Naruto s plnou pusou. Vypadal spokojeně, jakoby se včera nic nestalo.
"Nechceš se pak projít?" zeptal se Itachi.
"Projít?"
"Tohle byli kdysi pozemky Uchihů, prostorný pozemky."
"Klidně, potřebuju na vzduch," řekl.
Po snídani ho Itachi provedl každou pěšinkou. Ukázal mu snad každé stéblo trávy. Kolem toho bylo fakt hodně.
Když se vrátili zpátky, oba padli únavou ještě před vchodem.
"Už se nezvednu," řekl naruto a uvelebil se před Itachim.
"Trochu se to protáhlo," uznal a objal ho kolem pasu.
"Ale je tu opravdu krásně. Takový malá kousek ráje."
"Jen pro nás dva," usmál se Itachi.
"Jak vůbec reagovala Tsunade?" zeptal se Itachi a posadil se k stolu.
"Pamatuješ si, jak na tebe tehdy v tom hotelu vyjel Sasuke?"
Itachi kývl.
"Víš čekal jsem, že mi zláme všechny kosti v těle, ale ona řekla jen: Jistě Naruto, odpočiň si. Příroda ti prospěje a až se bude cítit na další misi, tak tady někdo potřebuje vyplít zahrádku."
"A to je dobře, ne?"
"Nevolal jsi teďka poslední dobou někomu?"
"Možná!"
"Itachi!"
"No fajn, volal jsem tomu doktorovi, že jsi na tom… no že nejseš pořád schopný vykonávat mise, aby to řekl Tsunade a nevynechal žádné hrozivé detaily o následcích."
"Takže to ví?"
"Jo."
"Nemusí o tom vědět celá vesnice."
"Ví to jen Tsunade, ten doktor a to je vše."
"Tsunade je ženská a ty jsou děsný drbny. Ožere se, někomu to vyklopí a za chvíli to budou vědět všichni, včetně Sakury."
"Ale splnilo to účel, věděl jsem, že by z tebou vyběhla, takhle to vzala v pohodě."
"Jo, ale nezapomněla opomenout, že za čtyři měsíce jsou zkoušky jouninů."
"Tak bude muset ještě počkat."
"Víš, práce mi možná trochu pomůže."
"Ne, že bych o tom pochyboval, ale… co když na nějaké misi, může se stát cokoliv."
"Vím kam míříš, ale to není žádná velká překážka." Kdokoliv, kdykoliv se ho mohl náhodou dotknout, ale Naruto věřil, že to bude všechno v pořádku.
"Uvidíme," řekl. "Máš hlad?" dodal a vstal. Naruto kývl.
Byla hluboká noc, když Itachiho probudili divné zvuky. Znělo to jako pláč, ale vzdálený.
Itachi se posadil a podíval vedle sebe. Naruto tam nebyl.
Jelikož v okolí několika kilometrů byl jen on a Naruto, došlo komu ten pláč patří. Vydal se ho hledat. Našel ho v koupelně. Seděl v rohu, skrčený a rukama si objímal kolena. I když měl hlavu skloněnou, bylo poznat, že on je zdrojem vzlyků.
"Naruto?"
Naruto zvedl hlavu. Když uviděl Itachiho, začal si otírat slzy.
"Co se stalo?" zeptal se a posadil se vedle Naruta.
"Já…" začal, ale nedokončil. Styděl se za sebe.
"Řekni mi to," pobídl ho a pak uviděl ampulku s prášky. Zvedl ji. Bylo pořád plná, i když ji Naruto dostal před týdnem.
"Co jsme přijeli zpátky, jsem si žádný nevzal," hlesl Naruto. "Nechci."
"Ale…"
"Ty prášky mi možná dají chvilku klidu, ale rány nevyhojí. Nemůžu je brát pořád. Musím se tomu postavit."
"Proč jsi mi to neřekl? Víš, že jsem řekl jedině spolu."
"Já jsem… nemohl, styděl jsem se. Vím, že mi chceš pomoct, ale na něco jsi i ty krátký."
"Je to takhle celý týden?"
Naruto kývl.
"Mám sny, noční můry, ale… dá se to."
"Nemusíš si přede mnou hrát na hrdinu. Vím, že tě to pořád bolí. Ale časem to bude lepší, slibuju, jenom se nesmíš bát to někomu říct."
"Někomu?" řekl a mírně se pousmál.
"Mě! Je to hlavně moje vinna a neříkej, že ne. Je! Chci ti pomoct, jak nejvíc budu moct. Na něco jsem opravdu krátký, ale… nemůžeš čekat, že tu budu jen sedět a dívat se jak trpíš."
Naruto se zadíval do země. Co ho to napadlo? Takhle machrovat!
Najednou cítil, jak se kolem něj omotávají Itachiho ruce. Nechal se obejmout a přitiskl se k němu.
"Spolu?!" řekl Itachi.
"Spolu," kývl Naruto.
Když se Naruto probudil, ležel znovu v posteli. Itachi tam nebyl, ale než se po něm stačil shánět, vešel do dveří i s tácem jídla.
"Snídaně," řekl a položil tác, Narutovi do klína.
"Teda, díky," řekl Naruto a vrhl se na jídlo.
"Jsem rád, že ti chutná," usmál se Itachi.
"Je to skvělý," zamumlal Naruto s plnou pusou. Vypadal spokojeně, jakoby se včera nic nestalo.
"Nechceš se pak projít?" zeptal se Itachi.
"Projít?"
"Tohle byli kdysi pozemky Uchihů, prostorný pozemky."
"Klidně, potřebuju na vzduch," řekl.
Po snídani ho Itachi provedl každou pěšinkou. Ukázal mu snad každé stéblo trávy. Kolem toho bylo fakt hodně.
Když se vrátili zpátky, oba padli únavou ještě před vchodem.
"Už se nezvednu," řekl naruto a uvelebil se před Itachim.
"Trochu se to protáhlo," uznal a objal ho kolem pasu.
"Ale je tu opravdu krásně. Takový malá kousek ráje."
"Jen pro nás dva," usmál se Itachi.
Žádné komentáře:
Okomentovat