"Ty…" Itachi měl vztek, ale držel se u Naruta.
"No tak Naruto, neříkej, že se ti to nelíbilo! Viděl jsem tě!"
"Mlč!" řekl Naruto.
"Byl jsem u toho. Cítil jsem tě. Klidně to přiznej, Itachimu to vadit nebude."
Naruto si dal ruce na uši.
"Nechceš to slyšte, protože je to pravda. Trocha násilí ti nikdy nevadila. No tak Naruto, přiznej to. Vyžíval ses v tom!"
Naruto měl pevně zavřené oči, ale i tak skrz ně šli slzy. Nohy se mu podlomily on klesl na kolena.
"Mlč! Prosím, přestaň," prosil ho Naruta. Třásl se po celém těle. To všechno, co říkal… připomněl mu všechno to, co cítil. Tu bolest, ponížení, odpor, strach.
"Zmlkni," vyjel na něj Itachi a přitlačil ho ke zdi.
"Nech ho na pokoji. Už se mu nepleť do života," křičel.
"Asi ho opravdu nejspíš miluješ," uznal Sasuke. "To ale neznamená, že to jen tak nechám. Vzal jsi mi rodinu a teď i Naruta. Myslíš si, že to jen tak nechám? Chtěl jsem tě zabít předtím a teď se na tom nic nezměnilo. Jenom po tom toužím ještě víc."
"Naruta už se nedotkneš."
"Jak šlechetné, že ti záleží víc na něm než na sobě. Ale řekni, když obětuješ sebe, aby on mohl žít, jsi si opravdu jistý, že to bude mít cenu. Pochybuju, že po tvé smrti se ke mně bude chtít vrátit a to já nejspíš nepřekousnu. Takže jestli ho nedostanou Akatsuki, dostanu ho já."
"Ty…" řekl a dal mu pěstí. Sasukemu se z nosu spustila krev.
"Měj se bratře," řekl, vysmýkl se mu ze sevření a zmizel. Itachi se překvapeně díval na ruce, kde ještě před chvílí svíral Sasukeho. Pak se otočil k Narutovi, který se pořád třásl.
"Už je pryč," řekl a sundal mu ruce z uší. Chtěl ho obejmout, ale Naruto se roztřásl ještě víc, škubl sebou a rozvzlykal se ještě hlasitěji. Itachi stáhl ruce.
"Jenom tě odvedu do postele," řekl a pomohl mu vstát. Naruto se nechal uložit do postele.
"Budu sedět vedle postele, když budeš něco potřebovat," řekl a posadil se na židli. Naruto nic neříkal. Mlčel a díval se před sebe.
"Promiň," řekl po chvíli. Vypadal, že už se uklidnil.
"Nemusíš se omlouvat," řekl Itachi. "Potřebuješ něco?"
"Chci abys mě objal," zašeptal Naruto. Itachiho to překvapilo, ale vstal a lehl si vedle Naruta. Naruto se k němu okamžitě přivinul a rukama mu sevřel triko. Itachi ho lehce objal, když necítil žádný odpor, objal ho pevněji.
"Jestli chceš, můžeme odejít hned," pošeptal mu. Naruto zavrtěl hlavou.
"Jenom tu zůstaň se mnou," řekl.
"Zůstanu," ujistil ho.
Když se Naruto ráno probudil, Itachi ještě spal. Rozpuštěné vlasy mu spadali do obličeje. Nevšiml si, že by si je rozpustil, nikdy ho tak neviděl.
Natáhl ruku a odhrnul mu vlasy z očí. Hned na to Itachi otevřel oči a podíval se na Naruta.
"Promiň, vzbudil jsme tě," omluvil se Naruto.
"Nevadí," řekl a chytil jeho ruku dřív, než ji stačil stáhnout.
"S těma rozpuštěnýma vlasama ti to sluší," usmál se Naruto. Místo díků mu Itachi vtiskl polibek na ruku.
"Měli bysme vyrazit," řekl pak. Naruto se posadil, svoji ruku pořád v Itachiho.
"Nechce se ti?"
"Ne, právě naopak, víš… možná, kdyby to šlo bych… no je mi tam dobře a…"
Itachi se usmál.
"Chceš tam zůstat napořád?"
"Není to tak daleko odsud, vlastně je to pořád ve vesnici a, když by ti to nevadilo…"
Itachi si ho rukou přitáhl k sobě.
"V životě mi nic neudělá větší radost."
"Takže ti to nebude vadit?"
"Víc by mi vadilo, kdybysme se museli oba mačkat v tomhle minibytě."
"Sedmnáct mi vyhovoval."
"Tenhle krcálek? Víš já nejsem moc náročný, ale po chvíli bych tu začal trpět klaustrofobií."
"No jo, není to žádná vila Uchihů."
"Ale má tebe, což mi jako vybavení stačí."
"No jo, spal bys na mě, když bys měl hlad, zakousl by ses do mě."
"Znáš mě dobře."
"Takže se k tobě opravdu můžu nastěhovat?"
"Kdybych se já měl stěhovat sem, musel bych některé svoje věci nechat na střeše."
Naruto ho objal kolem krku. Itachi se spokojeně usmál. Konečně viděl Naruta spokojeného. Usmíval se a vypadal šťastně.
"Takže mám ti zabalit já nebo to uděláš ty?"
"Hmm?"
"Měl bys jít nahlásit, že se stěhuješ."
"Aha, no a jakou mám nahlásit adresu? Na samotě u lesa?"
"Adresu přece vůbec hlásit nemusíš. Stačí číslo, když by tě sháněli ohledně naléhavých misí. Pro poštu si vždycky týdně můžeš chodit a nic jiného se nezmění. Vesnice je daleko jen hodinu velmi pomalé chůze. Dům je dobře kryt lesem."
"Nechci, aby tě nějak našli."
"O tom domě nikdo neví. Navíc jsou kolem rozmístěné pasti."
"Takže nedobytná pevnost."
"Tak běž, já ti zatím sbalím."
Naruto vstal.
"Tsunade mě nejspíš uškrtí."
"To je ta babka? Jestli si to zkusí, uškrtím já to její prase."
"Když jsem udělal zkoušky chuninů, zapřahovala mě jak koně. Už předtím na mě tlačila s postem jounina, aby mě mohla tárat ještě víc. Už vidím, jak mi přiděluje skupinu nějakých protivů."
"Má smůlu, žádné skupině tě nedám."
"Dám ti příležitost říct jí to do očí," řekl Naruto a otevřel dveře ven.
"Nemám jít s tebou?" zeptal se Itachi.
"Jen zůstaň a bal. Jo a kdybys našel v kuchyni něco co se hýbe, nech to tam. Rozloží se to, jako vždycky," dodal a zmizel za dveřmi.
Za hodinu byl zpátky a našel Itachiho sedět na posteli, jak si něco četl.
"Co to…?" chtěl se zeptat, když poznal, co čte.
"Kdes to vzal?" řekl a snažil se získat knihu.
"Milý deníčku," začal Itachi. "Dneska jsme psali test, za pět, jako vždy, ale Sakura byla dneska roztomilá."
"Itachi to není vtipný," řekl Naruto a snažil se získat knihu. "Psal jsem ho, když mi bylo sedm."
"Milý deníčku," začal znovu Itachi. "Dneska jsem trefil shurikenem Iruku senseie a Sakuře to slušelo."
"Itachi…"
"Dneska jsem podpálil Irukovi stůl, ale Sakuře to slušelo... Sakura je roztomilá… Sakuře to sluší... a hele Sakura je opět roztomilá. Páni Naruto takhle nadrženej už v sedmi?"
"Jsou to jen takový pitomosti."
"Kdys mi o tom chtěl říct?"
"Co? Vždyť je to blbej deníček, kterej sem si psal v sedmi ani nevím, že ho ještě mám."
"Máš tu dokonce Sakuřin fotku," řekl a ukázal obrázek. "Víš, jak hrozně dokážu žárlit, ne?"
"Žárlíš na deset let starý zápisky. Určitě sis taky něco takovýho psal?!"
"Jasně: Milý deníčku, mamka mi zase nezvýšila kapesný, ale kosovi u nás na zahradě to celkem slušelo."
"Vtipný," řekl a vytrhl mu deník z ruky.
"Víš, jak se cítím ublíženě? Zjistím, že moje láska má jinou," řekl a ohromně se vším bavil.
"Nech toho, bylo mi sedm. Copak tobě se nikdo nelíbil, když jsi byl malý?"
"Jasně, ten kos u nás na zahradě."
"Seš otravnej," řekl Naruto a na truc se k němu otočil zády.
"A ty roztomilej." Naruto se k němu otočil čelem.
"Před minutou jsem byl záletník a teď jsem roztomilej?!"
"Jo, hrozně roztomilej a víš, jak bys byl ještě roztomilejší?"
"To jsem zvědavej."
"Tady vedle mě a s úsměvem na rtech."
"A co takhle," řekl a posadil se vedle Itachiho. "S tvými rty na mých rtech."
"Naruto, víš, že nemusíš. Nechci ti přitěžovat."
"Jak zjistím jestli to zvládnu, když to nevyzkouším?"
Itachi se posunul těsně k němu a ruce spojil za jeho krkem.
"Nepotřebuju vědět, že dokážeš jít až na hranici, ale že ji zvládneš překročit."
"Ale já…"
"Bez přemáhání, bolesti, třesu, slz a škrábanců," dodal.
"Ohleduplný až do smrti," řekl a čelem se opřel o jeho rameno. "Ale já nechci brát prášky jenom proto, abych spal dobře. Chci se přes to dostat!"
"Ne za cenu, že se mi z toho sesypeš," řekl a rukama sjel k pasu, aby ho přitiskl blíž k sobě. "Dostanem se přes to spolu."
"Spolu?"
"Spolu," ujistil ho.
"Tak jo," řekl a vstal. "Když Sasukeho neuvidím, tak dvacet let, možná se přes to dokážu přenést."
"Počkám i dvacet let."
"Díky," řekl a usmál se na něj.
"Prozatím mi stačí vidět tvůj úsměv."
"Žárlivý, ohleduplný a teď ještě skromný! To jsou hlavní vlastností Uchihů?"
"Jak kterých," řekl. "Jen těch krásných," dodal s úsměvem.
"No tak Naruto, neříkej, že se ti to nelíbilo! Viděl jsem tě!"
"Mlč!" řekl Naruto.
"Byl jsem u toho. Cítil jsem tě. Klidně to přiznej, Itachimu to vadit nebude."
Naruto si dal ruce na uši.
"Nechceš to slyšte, protože je to pravda. Trocha násilí ti nikdy nevadila. No tak Naruto, přiznej to. Vyžíval ses v tom!"
Naruto měl pevně zavřené oči, ale i tak skrz ně šli slzy. Nohy se mu podlomily on klesl na kolena.
"Mlč! Prosím, přestaň," prosil ho Naruta. Třásl se po celém těle. To všechno, co říkal… připomněl mu všechno to, co cítil. Tu bolest, ponížení, odpor, strach.
"Zmlkni," vyjel na něj Itachi a přitlačil ho ke zdi.
"Nech ho na pokoji. Už se mu nepleť do života," křičel.
"Asi ho opravdu nejspíš miluješ," uznal Sasuke. "To ale neznamená, že to jen tak nechám. Vzal jsi mi rodinu a teď i Naruta. Myslíš si, že to jen tak nechám? Chtěl jsem tě zabít předtím a teď se na tom nic nezměnilo. Jenom po tom toužím ještě víc."
"Naruta už se nedotkneš."
"Jak šlechetné, že ti záleží víc na něm než na sobě. Ale řekni, když obětuješ sebe, aby on mohl žít, jsi si opravdu jistý, že to bude mít cenu. Pochybuju, že po tvé smrti se ke mně bude chtít vrátit a to já nejspíš nepřekousnu. Takže jestli ho nedostanou Akatsuki, dostanu ho já."
"Ty…" řekl a dal mu pěstí. Sasukemu se z nosu spustila krev.
"Měj se bratře," řekl, vysmýkl se mu ze sevření a zmizel. Itachi se překvapeně díval na ruce, kde ještě před chvílí svíral Sasukeho. Pak se otočil k Narutovi, který se pořád třásl.
"Už je pryč," řekl a sundal mu ruce z uší. Chtěl ho obejmout, ale Naruto se roztřásl ještě víc, škubl sebou a rozvzlykal se ještě hlasitěji. Itachi stáhl ruce.
"Jenom tě odvedu do postele," řekl a pomohl mu vstát. Naruto se nechal uložit do postele.
"Budu sedět vedle postele, když budeš něco potřebovat," řekl a posadil se na židli. Naruto nic neříkal. Mlčel a díval se před sebe.
"Promiň," řekl po chvíli. Vypadal, že už se uklidnil.
"Nemusíš se omlouvat," řekl Itachi. "Potřebuješ něco?"
"Chci abys mě objal," zašeptal Naruto. Itachiho to překvapilo, ale vstal a lehl si vedle Naruta. Naruto se k němu okamžitě přivinul a rukama mu sevřel triko. Itachi ho lehce objal, když necítil žádný odpor, objal ho pevněji.
"Jestli chceš, můžeme odejít hned," pošeptal mu. Naruto zavrtěl hlavou.
"Jenom tu zůstaň se mnou," řekl.
"Zůstanu," ujistil ho.
Když se Naruto ráno probudil, Itachi ještě spal. Rozpuštěné vlasy mu spadali do obličeje. Nevšiml si, že by si je rozpustil, nikdy ho tak neviděl.
Natáhl ruku a odhrnul mu vlasy z očí. Hned na to Itachi otevřel oči a podíval se na Naruta.
"Promiň, vzbudil jsme tě," omluvil se Naruto.
"Nevadí," řekl a chytil jeho ruku dřív, než ji stačil stáhnout.
"S těma rozpuštěnýma vlasama ti to sluší," usmál se Naruto. Místo díků mu Itachi vtiskl polibek na ruku.
"Měli bysme vyrazit," řekl pak. Naruto se posadil, svoji ruku pořád v Itachiho.
"Nechce se ti?"
"Ne, právě naopak, víš… možná, kdyby to šlo bych… no je mi tam dobře a…"
Itachi se usmál.
"Chceš tam zůstat napořád?"
"Není to tak daleko odsud, vlastně je to pořád ve vesnici a, když by ti to nevadilo…"
Itachi si ho rukou přitáhl k sobě.
"V životě mi nic neudělá větší radost."
"Takže ti to nebude vadit?"
"Víc by mi vadilo, kdybysme se museli oba mačkat v tomhle minibytě."
"Sedmnáct mi vyhovoval."
"Tenhle krcálek? Víš já nejsem moc náročný, ale po chvíli bych tu začal trpět klaustrofobií."
"No jo, není to žádná vila Uchihů."
"Ale má tebe, což mi jako vybavení stačí."
"No jo, spal bys na mě, když bys měl hlad, zakousl by ses do mě."
"Znáš mě dobře."
"Takže se k tobě opravdu můžu nastěhovat?"
"Kdybych se já měl stěhovat sem, musel bych některé svoje věci nechat na střeše."
Naruto ho objal kolem krku. Itachi se spokojeně usmál. Konečně viděl Naruta spokojeného. Usmíval se a vypadal šťastně.
"Takže mám ti zabalit já nebo to uděláš ty?"
"Hmm?"
"Měl bys jít nahlásit, že se stěhuješ."
"Aha, no a jakou mám nahlásit adresu? Na samotě u lesa?"
"Adresu přece vůbec hlásit nemusíš. Stačí číslo, když by tě sháněli ohledně naléhavých misí. Pro poštu si vždycky týdně můžeš chodit a nic jiného se nezmění. Vesnice je daleko jen hodinu velmi pomalé chůze. Dům je dobře kryt lesem."
"Nechci, aby tě nějak našli."
"O tom domě nikdo neví. Navíc jsou kolem rozmístěné pasti."
"Takže nedobytná pevnost."
"Tak běž, já ti zatím sbalím."
Naruto vstal.
"Tsunade mě nejspíš uškrtí."
"To je ta babka? Jestli si to zkusí, uškrtím já to její prase."
"Když jsem udělal zkoušky chuninů, zapřahovala mě jak koně. Už předtím na mě tlačila s postem jounina, aby mě mohla tárat ještě víc. Už vidím, jak mi přiděluje skupinu nějakých protivů."
"Má smůlu, žádné skupině tě nedám."
"Dám ti příležitost říct jí to do očí," řekl Naruto a otevřel dveře ven.
"Nemám jít s tebou?" zeptal se Itachi.
"Jen zůstaň a bal. Jo a kdybys našel v kuchyni něco co se hýbe, nech to tam. Rozloží se to, jako vždycky," dodal a zmizel za dveřmi.
Za hodinu byl zpátky a našel Itachiho sedět na posteli, jak si něco četl.
"Co to…?" chtěl se zeptat, když poznal, co čte.
"Kdes to vzal?" řekl a snažil se získat knihu.
"Milý deníčku," začal Itachi. "Dneska jsme psali test, za pět, jako vždy, ale Sakura byla dneska roztomilá."
"Itachi to není vtipný," řekl Naruto a snažil se získat knihu. "Psal jsem ho, když mi bylo sedm."
"Milý deníčku," začal znovu Itachi. "Dneska jsem trefil shurikenem Iruku senseie a Sakuře to slušelo."
"Itachi…"
"Dneska jsem podpálil Irukovi stůl, ale Sakuře to slušelo... Sakura je roztomilá… Sakuře to sluší... a hele Sakura je opět roztomilá. Páni Naruto takhle nadrženej už v sedmi?"
"Jsou to jen takový pitomosti."
"Kdys mi o tom chtěl říct?"
"Co? Vždyť je to blbej deníček, kterej sem si psal v sedmi ani nevím, že ho ještě mám."
"Máš tu dokonce Sakuřin fotku," řekl a ukázal obrázek. "Víš, jak hrozně dokážu žárlit, ne?"
"Žárlíš na deset let starý zápisky. Určitě sis taky něco takovýho psal?!"
"Jasně: Milý deníčku, mamka mi zase nezvýšila kapesný, ale kosovi u nás na zahradě to celkem slušelo."
"Vtipný," řekl a vytrhl mu deník z ruky.
"Víš, jak se cítím ublíženě? Zjistím, že moje láska má jinou," řekl a ohromně se vším bavil.
"Nech toho, bylo mi sedm. Copak tobě se nikdo nelíbil, když jsi byl malý?"
"Jasně, ten kos u nás na zahradě."
"Seš otravnej," řekl Naruto a na truc se k němu otočil zády.
"A ty roztomilej." Naruto se k němu otočil čelem.
"Před minutou jsem byl záletník a teď jsem roztomilej?!"
"Jo, hrozně roztomilej a víš, jak bys byl ještě roztomilejší?"
"To jsem zvědavej."
"Tady vedle mě a s úsměvem na rtech."
"A co takhle," řekl a posadil se vedle Itachiho. "S tvými rty na mých rtech."
"Naruto, víš, že nemusíš. Nechci ti přitěžovat."
"Jak zjistím jestli to zvládnu, když to nevyzkouším?"
Itachi se posunul těsně k němu a ruce spojil za jeho krkem.
"Nepotřebuju vědět, že dokážeš jít až na hranici, ale že ji zvládneš překročit."
"Ale já…"
"Bez přemáhání, bolesti, třesu, slz a škrábanců," dodal.
"Ohleduplný až do smrti," řekl a čelem se opřel o jeho rameno. "Ale já nechci brát prášky jenom proto, abych spal dobře. Chci se přes to dostat!"
"Ne za cenu, že se mi z toho sesypeš," řekl a rukama sjel k pasu, aby ho přitiskl blíž k sobě. "Dostanem se přes to spolu."
"Spolu?"
"Spolu," ujistil ho.
"Tak jo," řekl a vstal. "Když Sasukeho neuvidím, tak dvacet let, možná se přes to dokážu přenést."
"Počkám i dvacet let."
"Díky," řekl a usmál se na něj.
"Prozatím mi stačí vidět tvůj úsměv."
"Žárlivý, ohleduplný a teď ještě skromný! To jsou hlavní vlastností Uchihů?"
"Jak kterých," řekl. "Jen těch krásných," dodal s úsměvem.
Žádné komentáře:
Okomentovat